Povídka: Cesta k vnitřnímu dítěti

Když bylo Petrovi třicet pět let, myslel si, že už dávno vyrostl. Měl práci, byt, partnerku, povinnosti, které plnil a sny, "které odložil na později". Jednoho deštivého odpoledne ale našel ve skříni starou krabici zastrčenou za zimním kabátem. Nevěnoval jí pozornost roky. Opatrně ji otevřel a na dně našel omalovánky, polámané voskovky, plyšového medvídka a malý notýsek se svými dětskými kresbami.

Zastyděl se. Vždyť tohle přece zanechal za sebou – dětství, naivitu, sny o létání. Ale přesto se jeho prsty rozechvěle dotkly plyšáka a v hlavě se mu rozběhla vzpomínka: smích na hřišti, pocit svobody a radosti z maličkostí. Najednou si uvědomil, jak dlouho už si nic takového nedovolil cítit.

Ten večer nemohl usnout. Přemítal o svém životě, o tom, jak často dusil radost, když se měl chovat "dospěle", jak zaměnil upřímné nadšení za cynismus. Připomněl si, že jeho vnitřní dítě stále žije – jen je schované hluboko uvnitř, zapomenuté a osamělé.

Rozhodl se. Další den místo práce zamířil do parku. Sedl si na houpačku a chvíli se jen pohupoval, pozoroval děti a vnímal, jak postupně opadává jeho ostych. Koupil si zmrzlinu, smál se kapkám deště, které mu padaly do vlasů, a večer si pustil pohádku, kterou měl rád jako malý.

Začal svému vnitřnímu dítěti naslouchat. Občas si dovolil bláznivý nápad, někdy se jen zastavil a vnímal krásu okamžiku. Pomalu zjišťoval, že když své vnitřní dítě obejme, jeho život dostává barvy, které mu tak dlouho chyběly.

Petr pochopil, že opravdová dospělost není v potlačování dítěte v sobě, ale v tom, že mu dáme prostor žít s námi. Vždyť právě vnitřní dítě v člověku je zdrojem síly, kreativity a radosti. Petr se konečně cítil celistvý.